Setkání s americkým astronautem

motiv_asepOd 4. do 10. října probíhal v České republice 22. Mezinárodní kongres účastníků kosmických letů (ASE Planetary Congress). Českou republiku díky tomu navštívila padesátka astronautů a kosmonautů z celého světa. Odborná část kongresu se uskutečnila na půdě Českého vysokého učení technického v Praze, ve středu 7. října ovšem byla na programu i setkání s veřejností v různých městech. Největší z nich pod názvem „rojení kosmonautů“ probíhalo v Brně. Ale příležitost potkat se s jedním z vesmírných hrdinů měl i Radotín. Učitel fyziky z radotínské základní školy Michael Jirsa totiž úspěšně vyjednal pro zdejší deváťáky besedu s americkým astronautem Vancem Brandem.

Vzhůru dolů do školyVeterán letů Apolla, Columbie a Challengeru přišel na návštěvu v doprovodu své manželky, přivítal se s panem ředitelem Stříhavkou a zástupcem starosty MČ Praha 16, panem Knotkem, a hned nato jako správný velitel a manager (i když již v důchodu) rozhodl, že nejprve řekne něco sám a poté odpoví na otázky – buďto on, nebo jeho paní. Nechme tedy slovo kapitánovi:

„Pocházím ze státu Colorado, tam jsem také vyrůstal. Neměl jsem tehdy ponětí, že bych mohl někdy letět do vesmíru, v době mého dospívání profese astronauta ještě neexistovala. Já se k tomuto zaměstnání dostal až poté, co jsem prošel univerzitou a prací zkušebního pilota.
Do vesmírnému programu jsem přišel v roce 1966, tehdy běžel program Apollo, a bylo to úžasné. A to i přesto, že jsem  neměl možnost dostat se na Měsíc. Byl jsem záložním pilotem pro jednu z misí, ale (úsměv) ten koho jsem zastupoval, si ani nezlomil nohu, ani ho nesklátila náhlá choroba, takže jsem se tam nepodíval. Když se na to díváte v televizi, vypadá celá cesta a výstup na Měsíc snadně, ale je to velmi složitá záležitost. Jak technicky, tak i co se týká přípravy, celého zabezpečení…
Při letu v roce 1975 jsem se zúčastnil spojení dvou různě koncipovaných kosmických programů v programu Apollo – Sojuz (u nás známého jako Sojuz – Apollo). V té době panovala studená válka, obě mocnosti o sobě říkaly ošklivé věci, nevěřili si navzájem, takže byl malý zázrak, že k tomu došlo – spojily se dvě kosmické lodě ze dvou různých zemí s různými politickými systémy.
Sověti přiletěli na výcvik do USA. Našel se přitom čas i na zábavu, takže kosmonauté ze Sovětského svazu například navštívili Disneyland. My se zase naopak dostali do Moskvy, cestovali jsme i po Rusku a snažili se porozumět místní kultuře a způsobu života. Když jsem poprvé letěl do Moskvy, bál jsem se. Myslel jsem si, že nás tu budou považovat za nepřátele, kroužili jsme nad letištěm a já se cítil všelijak. Ale když jsme přistáli, všechny obavy se rozptýlily, dostalo se nám přátelského uvítání, přišli nám naproti se spoustou květin a bylo jasné, že to nebude tak špatné.
Když došlo k setkání ve vesmíru, bylo důležité, že už jsme se znali, věděli jsme, kdo nás čeká na té druhé straně, protože jsme společně absolvovali výcvik  a navštívili jsme se i doma.
Tato mise byla završením programu Apollo, pak se začalo pracovat na vývoji raketoplánu. Strávil jsem na těch přípravách šest let, spolupracoval jsem s techniky a manažery celého projektu, měl jsem z té práce opravdu dobrý pocit. Za celou tu dobu, co raketoplány začaly létat, jen dvě mise skončily nezdarem, Columbia a Challenger.
Sám jsem byl s raketoplánem ve vesmíru třikrát, poprvé v roce 1982. Raketoplán funguje vlastně hlavně jako takový velký náklaďák do vesmíru. Ale při posledním letu v roce 1990 šlo čistě o vědecký výzkum, zkoumalo se UV záření, röentgenovy paprsky, …

Největší, nejsilnější zážitek byl samozřejmě první let do vesmíru. Byla to obrovská záležitost. Měl jsem štěstí, že vše fungovalo dobře, neměli jsme žádné vážnější problémy. Protože to není samozřejmá záležitost. A ten výhled na svět, o kterém se všude píše, je opravdu nádherný a kdyby tam člověk neměl nic na práci, což nehrozí, tak by jen seděl u okénka a koukal ven.

Co je také mimořádným zážitkem, je rychlost. Nahoru to trvá osm minut, dolu je to trochu pomalejší, něco kolem hodiny. Pak bylo třeba zajímavé – když se tam nahoře chcete dotknout stropu, což je tady na Zemi nemožné, stačí se lehce odstrčit prsty od zdi, udělat ve vzduchu několik kotrmelců a skončíte u stropu na místě, kde jste chtěli být.

A teď, na co byste se chtěli zeptat?“

Jak jste se cítil před prvním letem? Bál jste se?
Ne, nebál. Možná na to uprostřed všech příprav ani nebyl čas. Nevím tedy, co tomu říkalo mé srdce, ale já si ničeho nevšiml. Byl jsem připravený. Simulátor totiž člověka připraví natolik, že nejde do neznámé situace.

Mohl byste ještě před startem vůbec odejít?
(Smích) Nikdo vás nemůže donutit tam vstoupit, pokud byste se rozhodli, že nepoletíte, ale hodně lidí by na vás bylo nesmírně naštvaných, kdyby se jen kvůli vám měla celá ta velká show zastavit.

Měli jste někdy nějaké problémy při startu nebo při přistání?
Při startu bohudík nikdy, ale jednou nám při přistání v projektu Apollo – Sojuz pronikal vzduch z vnějšího prostoru do kabiny. Venku byly po stranách takové malé rakety a plynem z nich, který se k nám dostal, jsme se přiotrávili, takže nás odvezli rovnou do nemocnice, aby nám vyčistili plíce.

Co ve vesmíru jíte?
Určitě z hodin ve škole znáte metodu vysoušení potravin mrazem. Tak jsme měli upravené i třeba ovoce – banány, jablka. Tableta se hodila do teplé či studené vody a vzniklá kaše se pak pila brčkem. Někdy se tuhé jídlo, když jste byli opravdu hodně opatrní, dalo jíst i lžičkou. Když jste ale rukou pohnuli moc rychle, jídlo odletělo. Nevím, jestli znáte bonbóny M&M, my je tam měli a já se bavil tím, že jsem se lžičkou a jedním bonbónem hrál tenis.

Jak se člověk do vesmírného programu vůbec dostane? Toužil jste to dělat odjakživa?
Když jsem byl malý, tahle profese vůbec neexistovala. Když jsem pak v 60. letech zjistil, že by tu byla taková možnost, přišlo mi to přitažlivé. Já pracoval jako zkušební pilot a předtím jako pilot vojenských stíhaček, lákalo mě, že to letí výš a rychleji. Byla to atraktivnější varianta téhož. Když letěl Sputnik, byl jsem na univerzitě. – Takže vidíte, jak už jsem starý. Dnes jsou už tři astronauté, jejichž otcové byli také ve vesmíru. Tím nechci říct, že by šlo o dědičnou profesi, jako, že vám to zůstane po tátovi, to ne. –
Podmínky přijímání astronautů se změnily. Já si tehdy v jednom leteckém časopise přečetl inzerát, že NASA hledá astronauty. V té době jsem byl v jižní Francii, testoval jsem tam letadla. Rozjel jsem se hned zpátky do USA. Musel jsem projít zdravotními i psychologickými testy, které testovaly odolnost v zátěžových situacích. To trvalo šest měsíců. Také tam ovšem byli podmínky, co se týká vzdělání v technické oblasti. Většinou se astronauté rekrutovali mezi zkušebními či vojenskými piloty.
Dnes je to možná snazší, letů je víc, ti, kdo se dostanou do vesmíru jsou jednak vlastní piloti a jednak vědci, kteří provádějí experimenty. 

 


Vance Brand a jeho paníNa paní Brandovou:
Jen málo žen může říct: Můj muž je astronaut. Jak jste to vnímala, či vnímáte? A scházíte se s ostatními manželkami astronautů?
Pro mě je to ve svém důsledku celkem obyčejná záležitost. Kdyby byl pošťákem, tak bych měla doma pošťáka, takhle to je astronaut. Není to nějaký permanentně nevšední zážitek. Pro nás je to hlavně manžel, otec, ne astronaut. Je to prostě normální práce, ze které přišel domů a věnoval se nám. To bylo pro nás to důležité.
Soustředěni na otázkuS ostatními manželkami jsme se dřív viděli vlastně pořád, protože jsme bydleli všechny v jednom místě. Dnes se vídáme celkem pravidelně na těchto kongresech.

A nezáviděla jste manželovi někdy, co zažil, viděl?
Ani tak moc ne. Myslí, že jeden astronaut v rodině úplně stačí.

 

Jak jste se vyrovnávali s gravitací?
Je to zvláštní pocit, být ve stavu beztíže. Když se pak dostanete zpátky na Zem do plné gravitace, má to obrovský vliv. Já se nedokázal zvednout z křesla, dal jsem příkaz nohám: vztyk. Ale ty mě neposlechly. Musel jsem se zapřít rukama do opěradel, abych se postavil. Pak už jsem nějak dokázal jít, ale bylo to, jako bych měl každou nohu stokilovou.

Jak se tam chodí na záchod?
Tak tahle otázka zazní v různých obměnách na každé škole. Když jsem lítal já, odvádělo se to hadicí do sáčku, který se pak dovezl na Zem, nebo se to odvedlo ven do prostoru. Dnes už mají na lodích toalety, ale ty pracují na jiném principu, než jaký znáte. Jsou to vlastně vývěvy, které odsávají vzduch. Někdy se odpad odvádí do vesmíru, někdy se z něj vyčistí voda. Dnes už mají technologie natolik vyspělé, že dokáží z moči vyrábět vodu na pití. Jediné, co pak potřebujete, je na to nemyslet.

Vystoupil jste někdy ven do kosmického prostoru?
Venku jsem nebyl, i když jsem byl na pobyt mimo kosmickou loď trénován. Jenomže pilot lodi na ní vždy zůstává, aby byla garance návratu. Musí ovšem být připraven i na výstup.
Při jedné z misí jsme měli najednou venku dva lidi. Byli 100 m od lodi bez spojení lanem či jinak, pohybovali se tam jen za pomoci trysek. To je chvíle velké zodpovědnosti.

Jaká byla teplota uvnitř lodi? Bylo tam chladno?
Ne. Venku mohou být teploty extrémně nízké nebo naopak vysoké, když kolem prolétá sluneční plazma, ale uvnitř se neodchylují o více jak dva stupně.

Jaké je přetížení při startu?
Dnes je to 3 G při startu a 2 G při přistání, při prvních letech to ale bylo až 7 G. Dovedete si představit, co to dělá s kostmi nebo s klouby, když je tělo najednou sedminásobně těžší.

Jak jste tam spali, vždyť vám museli létat věci do obličeje?
První mise používaly spací pytle, ale bylo to obtížné. Já sám jsem se přivázal lankem od opasku ke stěně. Myslel jsem si, že budu spát normálně natažený, ale probudil jsem se zkroucený do S. Měli jsme totiž jen jeden spacák. Ten si vzal kolega, já se přivazoval a další spal úplně volně. Pomalu rotoval ve vzduchu a poletoval po kabině. Každý to řeší po svém. Někdo se taky třeba „přilepí“ na stěnu, tedy připoutá se suchými zipy zcela těsně.
Teď už je v lodi malá kabinka, uvnitř si vlezete do spacáku, zavřete za sebou a poletujete si po kabince.

Co byste řekl Vy, který jste na náš svět díval opravdu s nadhledem, těm, kdo se na svou budoucnost teprve chystají?
Dnes už je číslo těch, kdo byli ve vesmíru, docela velké a bude jich čím dál víc, dnes je snažší se tam dostat, ale přesto – pomáhá, když se člověk učí, snaží se, aby měl ve škole dobré známky. Nemusí být nejchytřejší ve třídě, ale měl by se snažit být dobrý.
Já jsem za svým cílem musel jít opravdu tvrdě, ale to možná člověk musí vždy, když o něco opravdu usiluje.

Poznámky pod čarou:
Association of Space Explorers (ASE) je mezirodní nevýdělečná profesní a vzdělávací organizace s 325 členy (účastníky kosmických letů) z 35 zemí. Byla založena v roce 1985 a jejím úkolem je poskytovat fórum pro profesionální dialog mezi účastníky vesmírných letů a vědeckou základnou vesmírných výzkumů, propagace vědeckotechnického vzdělávání, výchova k hlubšímu vnímání životního prostředí a podpora mezinárodní spolupráce v oblast zkoumání vesmíru.
Jaký je rozdíl mezi astronautem, kosmonautem a taikonautem? To prvé je anglofonní označení „vesmírných plavců“, druhé se vžilo v oblasti bývalého východního bloku a do třetice všeho dobrého se svým výrazem přispěla také Čína.

Vlevo Vance Brand, vpravo zástupce starosty Mgr. Knotek Manželé Brandovi a tlumočící učitel angličtiny Filip Pýcha Zleva V. Brand, M. Jirsa, F. Pýcha, M. Brandová Přednáška Věnování s podpisem Vance Brand napsal věnování radotínské ZŠ

 

Oficiální portrét z archivu NASAVance DeVoe Brand se narodil 9. května 1931 v Longmontu ve státě Colorado (USA), kde také vyrůstal. Po nástupu do armády v roce 1953 (ve stejné době založil rodinu) se zaškolil jako stíhací pilot, jímž byl až do roku 1957. Poté vystudoval letecké inženýrství se zaměřením na obchod. U firmy Lockheed měl nejprve funkci palubního technika při testovacích letech, poté se stal zkušebním pilotem prototypů F–104. V roce 1966 se přihlásil do týmu kosmonautů, úspěšně prošel zkouškami u NASA, kde Astronaut V. Brandstrávil osm let jako náhradník programů Apollo a Skylab. První kosmický let podnikl až ve svých 44 letech v rámci mezinárodního programu Apollo-Sojuz jako pilot velitelské sekce kosmické lodi. Po úspěšném ukončení  mise spolupracoval na vývoji leteckého programu raketoplánů. V rámci něho pak coby velitel absolvoval let s Columbií v roce 1982, s Challengerem v roce 1984 a opět s Columbií v roce 1990 (ve svých 59 letech). Poté pracoval na kalifornské základně NASA jako manažer – až do loňského dubna. Vance Brand je podruhé ženatý, z prvého manželství má čtyři děti, z druhého dvě.

Zveřejněno: 26.10.2009 – Kateřina Drmlová ; Přečteno 5490 x
Vytisknout