Oficiální stránky Městské části Praha 16

Asi všichni jsme zažili pocit, kdy jsme byli na něco velice hrdi. Hrdi například na to, co se nám osobně podařilo nebo některému z rodinných členů či příbuzných. Obzvláště intenzivní je hrdost rodičů na svoje děti v okamžiku, kdy se jim podaří velice důležité a zásadní kroky v jejich životě.

Při úspěších našich sportovců při vrcholných akcích mnozí rovněž prožívají hrdost, tentokrát hrdost vlasteneckou. Ta se ovšem mnohdy několik málo dnů po skončení šampionátu či olympiády vytratí.

Ne, nechci vypisovat všechny situace, kdy můžeme být hrdi, ale rád bych se podělil o svůj pocit, kdy jsem byl opravdu obzvláště velice hrdý a pyšný, že jsem Radotíňák a starosta této městské části z jihozápadního předměstí hlavního města.

Ten pocit se mě zhostil opět po závěrečném hvizdu finálového zápasu, tentokrát již 23. ročníku boxlakrosového Memoriálu Aleše Hřebeského. Bytostně si uvědomuji, co organizační tým místního Sokola za více jak 20 let existence turnaje dokázal. Jak z akce lokálního významu udělal celosvětově uznávaný turnaj ve sportu, který v českých podmínkách nemá, jak se říká, na růžích ustláno.

Vše toto dokumentují projevy uznání od zahraničních účastníků z kolébky lakrosu, z Kanady a Spojených států. Tím největším oceněním jsou pak slova od profesionálních hráčů ze severoamerické národní ligy, kteří celý turnaj považují za jednu z nejlepších sportovně společenských akcí, které se zúčastnili. Bývalý profesionální hráč a útočník týmu Green Gaels Jonas Derks doslova řekl: „Hrál jsem na mistrovství světa, roky jsem působil v nejlepší soutěži světa. Lepší akce, než je tento turnaj, jsem se nezúčastnil. Ztělesňuje všechno, co lakros představuje. Každý, pro koho naše hra něco znamená, by měl do Radotína přijet.“ To nepotřebuje další komentář.

Jsem hrdý a vážím si toho, jak až velice dojemně organizátoři uchovávají vzpomínku na svého kamaráda Aleše Hřebeského, který tragicky zahynul v pouhých dvaceti letech. Jsem hrdý na úžasný systém, který v rámci Sokola funguje, který dnes produkuje díky pečlivé a systémové práci s mládeží individuality, které dokážou svými výkony konkurovat profesionálním hráčům ze severní Ameriky. Jsem pyšný na všechny místní trenéry, pomocníky a organizátory, kteří na úkor svého volného času přispívají k rozvoji mládeže a i důležitého pocitu reprezentace Radotína. To, že radotínští hráči ve vyrovnaném  finálovém zápase, který se rozhodl až v prodloužení, nenavázali na vítězství z roku 2013 je pro některé, především pak pro samotné hráče, zklamání, ale svojí nezměrnou bojovností a touhou po vítězství nezklamali a patří jim právem uznání za jejich reprezentaci. 

Děkuji organizátorům za další skvělý ročník místně nejvýznamnější sportovně společenské akce, díky níž i za „velkou louží“ vědí o Radotínu.