Ulice pana továrníka
Ulička v právě
dokončené (a čerstvě i zkolaudované) první části Centra Radotín dostala jméno
po muži, který na počátku 20. století založil v těchto místech továrnu na
tělocvičné nářadí, která zaměstnávala 200 dělníků. Současně byla oficiálně
prodloužena ulice Jaspisová vstupující do komplexu budov od ulice Prvomájové.
Josef Vindyš se narodil roku 1842 v Radimi u Jičína.
Vyučil se strojníkem, nastoupil do továrny na dělnické místo, ale velice rychle
se vypracoval na mistra – a jakmile si dost našetřil, začal pracovat samostatně
– v dílně na Smíchově. Dokázal najít odvětví, které se po technologické
stránce právě výrazně rozvíjelo – pohostinství. Podle reklamy nabízela jeho
„První a největší továrna na pivovarské stroje a veškeré přístroje pro živnosti
hostinské“ založená roku 1876 stáčecí stroje (pípy), lahvovací stroje,
zátkovačky, vymývačky… Ovšem už když se roku 1868 stal na první valné hromadě
jednoty Sokol Smíchovský členem výboru jednoty, byl titulován coby továrník.
Tady také objevil další slibné odbytiště strojnických výrobků – tělovýchovu.
V roce 1884 byl jako zakladatel a dlouholetý činovník smíchovského Sokola
vyzván, aby pro jednotu zhotovil nářadí. Vybavoval venkovní i vnitřní
tělocvičny po celých Čechách – je velmi pravděpodobné, že většina našich
čtenářů někdy cvičila na Vindyšových kruzích, bradlech, bednách, koních či
žíněnkách. Slova pana továrníka, že jeho zboží je proto tak drahé, neb je
prvotřídní kvality, prověřil čas mnohonásobně.
Ve sborníku Národopisné výstavy Českoslovanské se můžeme
dočíst, „že může Sokolstvo, ale ještě
více průmysl český býti hrdým na dokonalost domácí práce v oboru tomto, jež
beze chlouby vyrovná se i nejproslavenějším výrobkům zahraničným. Jaký to
pokrok od let šedesátých, kdy nářadí tělocvičné leckdy až k nestvůrnosti bylo
blízko! Jsou to zejména firmy Josefa Vindyše (spolupracovník Petr Hájek) a J.
Bartla (spolupracovník Ant. Kroupa) na Smíchově, jichž výrobky vzbuzují
zasloužený podiv a pochvalu. Jos. Vindyš má ovšem za sebou již Výstavu
jubilejní slavné paměti, v které poprvé vystoupil a zvítězil — 12 úplných
tělocvičen sokolských i školních, jež ve krátké době tří let zařídil, nečítaje
množství nářadí jednotlivě vyrobeného, jest toho jasným dokladem.“
Kvůli prostorovým nárokům rozrůstající se výroby zakoupil
Josef Vinyš pozemky u dráhy v Radotíně, zde od roku 1910 jeho továrna
s vlastní slévárnou vyráběla právě tělocvičné nářadí, které Vindyš
exportoval po Evropě i do USA. O rok později založil filiálky ve Vilně a
v Petrohradě.
Po smrti tohoto selfmademana převzal továrnu jeho syn ing.
Otakar Vindyš, vynikající sportovec, člen hokejového mužstva, které vyhrálo
mistrovství Evropy v r. 1911… a mizerný obchodník. Traduje se, že pro velkou
lásku ke sportu zanedbával svoji továrnu víc, než bylo zdrávo a přivedl ji tak
ke krachu. Pravdou je, že na většině míst už prostě zboží z „Vindyšovky“ bylo.
A mělo tam zůstat ještě hodně dlouho. A najít nová odbytiště pro tak rozsáhlé
výrobní provozy, to chtělo obchodnický nos zakladatele, který tu už nebyl.
Jeho důkladné tělocvičné nářadí postupně mizí
v propadlišti času, jeho ulice Radotínu ale zůstane.