Whitewatert trip do Ekvádoru
Jaké to je, vyrazit do peřejí uprostřed pralesa na druhém
konci světa? Tady je vyprávění z první ruky:
Po nevydařeném odjezdu na pádlovací výlet do Ekvádoru minulý
rok, kdy jsme nakonec nečekaně skončili v Iránu, se tento rok whitewatert trip
do Ekvádoru vydařil.
S partou dalších pěti kamarádů se postupně sjíždíme do
městečka Baeza vzdáleného cca 100 km od hlavního města Ekvádoru Quita. Baeza a
především restaurace Gina je v Ekvádoru známý base camp pro kajakáře z celého
světa. Po tradičním a nutném přivítacím drinku „pěti tequilách“ (nutno
podotknout, že místní tequilla je zde zadarmo…což se nám po dobu pobytu
několikrát vymstilo) se postupně ubytováváme za směšných 5 dolarů. Ráno
půjčujeme kajaky a vyrážíme na místní homerun řeku Quichos. Řeka má pěkný spád
a na rozpádlování bychom si přáli něco lehčího. Nakonec jen s vytřeštěnýma
očima v pohodě sjíždíme a užíváme si první den na řece.
Soutěska Narnie
V následujících dnech podnikáme jednodenní výlety na řeky
Cosanga, Oyacachi, Jondachi a další úseky na Rio Quichos v blízkém okolí. Po
večerech u Giny debatujeme u tequily o plánech na další dny, a vždy se povídání
vrátí k legendární řece Cofanes. Jedná se o dvoudenní 55 km dlouhý sjezd divoké
vody obtížnosti WW V skrz tropický deštný prales a v soutěsce, ze které bohužel
není úniku. Po nesčetných debatách a obavách ze soutěsky Narnia, o které se
vypráví legendy, kdy po jejím překonání již není cesty zpět, se rozhodujeme
vyrazit. Přeje nám štěstí, podmínky jsou příznivé. V celém Ekvádoru je nízký
vodní stav a to je přesně to, co je na řeku Cofanes potřeba. Nakupujeme jídlo,
balíme spacáky, hamaky, mačety a vyrážíme na 8 hodin dlouhou jízdu do jediné
vesnice u řeky jménem La Sofía.
Přijíždíme navečer a rozbalujme tábor ve
venkovních šatnách místního fotbalového hřiště, otvíráme lahev rumu a usínáme s
očekáváním zítřka. Začíná naše noční můra. Celou noc prší, není se co divit,
vždyť jsme v deštném pralese. Brzy ráno vstáváme a s obavou běžíme zkontrolovat
vodní stav. „Uff…vypadá to dobře, moc nám
to nenastoupalo,“ hlásí jeden z nás. Snídáme banány a sušenky, rychle se
balíme a vyrážíme na vodu. Jenže než se za hodinku dostaneme zpět k vodě k
vodočtu, vodní stav se blíží doporučovanému maximu. S obavami sledujeme vodočet
něco přes půl hodinu a čekáme, co se bude dít – nepatrně voda pořád stoupá. Co
teď? Koukáme navzájem na sebe. Hlasujeme ... 5:1, vyrážíme.
Není čas, první den na řece je dlouhý a není jiná cesta, než
ho zdolat celý. Skoro celý úsek prvního dne je v soutěsce a spaní možné až na
jejím konci. Užíváme si prvních několik kilometrů divoké vody a ani nám
nepřijde, že řeka pořád stoupá. Dojde nám to, až když stojíme u legendární
soutěsky Narnie, koukáme na vstupní peřej asi z 50 metrů a víme, že jsme tu za
vody, za které jsme tu být rozhodně nechtěli. Vstupní peřej je „mustrun“, tedy
peřej, která se nedá obnášet, a jediná cesta je zdolat ji. Jsme uprostřed
deštného pralesa a za vysoké vody a v situaci, která nás strašila posledních
pár dní a nocí. Nikomu z nás se nechce jet první, všichni mlčky dlouho koukáme
na peřej pod námi a přemýšlíme, co teď. Po minimálně půlhodinovém zkoumání a
vymýšlení, kudy to obneseme, je možná cesta pouze po vodě. Víme, že je potřeba
úplně napravo asi 3 metry vysoký skok “boofnout“, neboli skočit na placku, aby
se kajak nezapíchl do vody. Za normálního vodního stavu je obtížné se do pravé
cesty dostat a pak jedete peřej tvz. na zmizíka, kdy vás peřej zašlape hluboko
pod vodu a vypustí daleko za ní.
Vysoký vodní stav nám ale naštěstí otevřel v nájezdu dámskou
cestu a nakonec se nám všem daří jet pravou cestou a úspěšně vstupní peřej
Narnie zdolat.
…a ty další
Po počáteční euforii, že nejtěžší peřej je za námi, se
blížíme k druhé. Známe ji z videa a víme, že ideální cesta je vlevo. Jenže za
našeho vodního stavu se v nájezdu dělá veliký válec, který brání v ideální
cestě. Při snaze ho objet se nakonec ukazuje veliký problém dostat se do
správné lajny a peřej nás některé pohlcuje a nutí opustit kajak. Plavání je
nepříjemné a na dlouhou plíci s očekáváním, kdy vás peřej pustí. Nazvali jsme
tuto peřej 50:50, tři z šesti jsme tu zaplavali a já byl jeden z nich. Měli
jsme veliké štěstí a všechno naše vybavení jsme odlovili, nic nám neuplavalo.
Nedokáži si představit, co bychom si počali, kdyby nám tu uplaval kajak - v soutěsce,
z které nelze utéct - uprostřed pralesa.
Po plavací vložce nám nezbývá nic jiného, než pokračovat
dál. Není jiná cesta, jsme tu a musíme dolů po řece. Den je dlouhý a voda pořád
stoupá z dalších a dalších přítoků. Následují těžké peřeje, kde většina za
tohoto vodního stavu jsou mustruny bez možnosti prohlížení a obnesení. Ukazuje
se, že legendární vstupní peřej Narnie byla nakonec jedna z lehčích peřejí na
řece. Jsme utahaní, atmosféra by se dala krájet, moc toho nenapovídáme, každý
se soustředí na svůj výkon. Saháme si skoro na dno fyzických i psychických sil.
Konečně dorážíme k místu, kde řeka tvoří několik nesjízdných
peřejí s nutnou obtížnou obnáškou včetně tahání kajaků na laně a šplhání po
obřích kamenech. Všichni jsme si v duchu oddechli, víme, že již se blíží konec
prvního dne. Už nás čeká jen přenáška se startem z kamene vedle děsivé peřeje,
kam si taháme kajak na laně, a skáčeme do rozbité vody odtékající do jeskyně s
kládou, kam nikdo z nás opravdu nechce. Jenže jiná cesta neexistuje. Musíte se
překonat. Všechny nás těší, že po této přenášce nás čeká poslední peřej a jsme
ze soutěsky venku. Přenášku i poslední peřej prvního dne zdoláváme a jsme rádi,
že všechno dobře dopadlo.
Na spací místo soutoku dvou řek jsme dorazili půl hodinu
před setměním po 9 hodinách na vodě. Jsme unavení, dáváme si k večeři studené
smažené nudle od Giny a uléháme pod plachtu do zavěšených hamak. Usínáme
uprostřed deštného pralesa, posloucháme zvuky nesoucí se tmou a všichni se
modlíme, ať v noci neprší. Přejeme si, aby nám voda klesla, nebo alespoň
nestoupla ještě více. Naše prosby jsou vyslyšeny a pršet začíná až ráno. S
radostí zjišťujeme, že řeka klesla o půl metru, rychle se balíme a vyrážíme na
poslední 4 hodiny pádlování. Řeka je o něco lehčí, a tak si jízdu konečně
trošku užíváme. Zdoláváme druhý den, a to s jedním plaváčkem a několika
eskymáky. Jsme tu, smějeme se a jsme rádi, že už to máme za sebou.
Na řeku Cofanes nikdo z nás do konce života nezapomene. Pro
mě to byla po psychické stránce jedna z nejtěžších řek vůbec. Konečné zúčtování
jsou 4 plaváčci a 19 eskymáckých obratů za 13 hodin na vodě 55 km řeky.
Následující pobyt v Ekvádoru si již užíváme. Přesouváme se do města Tena a
sjíždíme řeky Holin a spodní Misahualli až do soutoku s řekou Napo. Pěkné zakončení
našeho pobytu. Výlet do Ekvádoru byl nádherný a nakonec se všichni shodujeme,
že bychom na Cofanes vyrazili znova a doufali v příznivější vodní stav.
Martin Bouzek