Slovo starosty

Žijeme v demokracii? Je mi jasné, že vám tato otázka přijde absurdní, protože odpověď na ni je přece jednoznačná. Možná si říkáte, že se Noviny Prahy 16 spletly, 20. výročí sametové revoluce je přece až za měsíc. Provokativní otázka úvodem ale směřuje do jiné úrovně – evropské.

Je Evropská unie společenstvím založeným na demokratických principech, v němž fungují standardní mechanizmy hospodářsky a politicky vyspělých zemí? Na první pohled ano, je zde parlament, do něhož každá země vysílá své zástupce ve svobodných volbách. Jeho pravomoci jsou však zatím dosti okleštěné a s národními zákonodárnými sbory jej nelze srovnávat. Pak tu máme něco jako vládu. Evropská komise ale nerozhoduje o ničem důležitém, jde jen o jakýsi velký úřad připravující různé dokumenty (politiky, návrhy „zákonů“), které se pak schvalují jinde. Deklarovanou snahou je posilovat pravomoci obou institucí a Unie jako takové – pokud chce být Evropa v budoucnu silným světovým hráčem a alespoň navenek působit jednotně, pak se musí reformovat. To je fakt, který zpochybní málokdo z nás. Otázkou je ale jak.

Prvním pokusem byla tzv. Euroústava, jejíž přijetí zablokovaly před čtyřmi lety v referendu hned dva státy – Nizozemí a především silná Francie. Politici se ale nevzdávali a v roce 2007 oprášili Ústavu, trochu ji zkrátili, kosmeticky upravili a nazvali Lisabonskou smlouvou. Byli však obezřetnější a ratifikaci pro jistotu nechali pouze na národních parlamentech – tedy s výjimkou jediné země Irska, kde všelidové hlasování v červnu 2008 dopadlo těsnou většinou NE. To všechny zneklidnilo, ale protože vůle evropských špiček byla obrovská a Irsko je malá země, tak co si to referendum letos v říjnu nezopakovat? A s podtextem „finanční krize“ ostrované zkrotli a zmoudřeli, takže dvěma třetinami hlasovali ANO.

Pozornost je nyní směřována na střední Evropu: Podepíše Klaus? Do Čech se hned rozjeli evropští politici včetně německých a švédského předsednictví a „dotazovali se“, jak bude dál vypadat schvalovací proces s ohledem na jednání Ústavního soudu a potažmo na to, zda „euroskeptik z Hradu“ bude hrobníkem Lisabonské smlouvy.

Jde jen o našeho prezidenta? Je správné vyhlašovat referenda ke stejné věci opakovaně do té doby, než dopadnou tak, jak chce jeden názorový proud – a pak výsledek platí napořád? Mají to být poslanci, kdo rozhoduje o přesunu pravomocí z úrovně národní na kontinentální? Je dnešní Unie demokratickým společenstvím států? Odpovědi nechávám na každém čtenáři. Velké pochybnosti však zůstávají.