Divadlo V.A.D. v novinách

V.A.D. Upokojenkyně

Snažíme se hrát ze života- Upokojenkyně  a Divadlo V.A.D.

Rozhovor se souborem V.A.D. Kladno a Janem Červeným, duší a principálem (a také zubařem Svatoplukem Novákem ze hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka)

 

Hra Upokojenkyně byla spolu s pásmem písní tanců a poezie S úsměvem nepilota  Divadla Ad Hoc hitem letošního Jiráskova Hronova. Obě divadla mají v Radotíně své příznivce. Jedná se o groteskní absurdní komedii, ve které není nouze o překvapivé paradoxy ani o černý humor.
„Výchozí situaci tvoří pokoj domova pro seniory, v němž jsou na lůžko upoutány dvě ženy pokročilého věku. Jádrem hry je pak vyslovené přání jedné z nich. V okamžiku, kdy její syn vezme toto přání doslova, roztáčí se kolotoč situací, které autoři a posléze i režie dovádí ad absurdum. Ke cti souboru nutno přičíst, že, byť se tematicky pohybujeme na hraně věcí životně závažných, ani na chvíli inscenace neopouští zvolené režijně stylové řešení jemné nadsázky a ironie. Tím se také zcela účinně soubor vyhne sentimentu, ke kterému by mohlo téma velmi lehce svádět.“ ( Milan Schejbal, režisér)

Snažíme se hrát ze života

Rozhovor se souborem V.A.D. Kladno a Janem Červeným, duší a principálem (a také zubařem Svatoplukem Novákem ze hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka)

 

Jak vás ve vašem věku napadlo udělat hru z prostředí domova důchodců?

 

Honza: Napadlo to mně. Docházel jsem za babičkou a napadlo mě to celkem logicky.

 

Mám 95letou tetu v domově důchodců, je zamilovaná, má ráda ty stejné tvarohové buchty jako vaše babička ve hře a mám pocit, že je to hodně i o ní, ale nikdy mě nenapadlo to zdramatizovat. Jaké je vlastně pro vás hlavní téma hry?

 

Honza: Nemyslím, že by tam mělo být nějaké hlavní a vedlejší téma. Je to prostě výsek života a v tom je témat nekonečně. Je to o mládí, o stáří, o stárnutí, o všem.

 

Když jsem hru viděla poprvé, byla jsem dlouho strašně napnutá, kam až zajdete při balancování na hraně černého humoru a tématu. Věřila jsem, že to zvládnete, věřili jste si i vy, že nepřestřelíte?

Honza: Já jsem věřil stoprocentně, že nepřestřelíme, ale asi v tom není žádná objektivní hranice.

Růženka: Já jsem si nebyla jistá, trochu jsem se před premiérou bála, ale zase ne až tak, abych na ni ty staré rodiče nepozvala. A byli spokojení.

 

Takže nemáte žádný negativní ohlasy od babiček, nebo dědečků?

Milan: Zatím skoro všechny pozitivní. Ale myslím, že hodně kritických je prvních dvacet minut, možná míň. U jedné divačky se nám stalo, že nevydržela a po patnácti, dvaceti minutách, kdy to jako vysmívání vypadá, odešla, protože už nebyla ochotna sledovat hru dál. Přitom jsem přesvědčen, že kdyby vydržela do konce, tak by řekla “aha, ono to fakt bylo upřímné“.

Tajně jsem s napětím sledovala dvě dámy, které prvních dvacet minut nevěřícně kroutily hlavami, ale vydržely a nakonec se velmi smály. Je ale fakt, že nebyla přestávka a byly uprostřed řady.

 

Soubor (smích): Přestávky my neděláme! Nikdy.

Dvě herečky celou dobu hry leží v posteli, stalo se vám některé, že jste usnula?

 

Ema: Na zkoušce mockrát, pak už mně nechali spát a hráli beze měJ.

 

Není to tak dávno, co jste hráli komedii Píseček o různých přístupech k rodičovství, teď hrajete o stáří, co bude dál?

 

Honza: To ještě není dané, máme nějaké rozdělávky, ale snažíme se hrát ze života.

 

Dana Radová

Zveřejněno: 18.11.2015 – Jaroslav Hájek ; Přečteno 763 x
Vytisknout