Divadlo V.A.D. v novinách
Snažíme se hrát ze
života- Upokojenkyně a Divadlo V.A.D.
Rozhovor se souborem
V.A.D. Kladno a Janem Červeným, duší a principálem (a také zubařem Svatoplukem
Novákem ze hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka)
Hra Upokojenkyně byla spolu s pásmem písní tanců a poezie
S úsměvem nepilota Divadla Ad Hoc
hitem letošního Jiráskova Hronova. Obě divadla mají v Radotíně své
příznivce. Jedná se o groteskní absurdní komedii, ve které není nouze o
překvapivé paradoxy ani o černý humor.
„Výchozí situaci tvoří pokoj domova pro seniory, v němž jsou na lůžko upoutány
dvě ženy pokročilého věku. Jádrem hry je pak vyslovené přání jedné z nich.
V okamžiku, kdy její syn vezme toto přání doslova, roztáčí se kolotoč situací,
které autoři a posléze i režie dovádí ad absurdum. Ke cti souboru nutno
přičíst, že, byť se tematicky pohybujeme na hraně věcí životně závažných, ani
na chvíli inscenace neopouští zvolené režijně stylové řešení jemné nadsázky a
ironie. Tím se také zcela účinně soubor vyhne sentimentu, ke kterému by mohlo
téma velmi lehce svádět.“ ( Milan Schejbal, režisér)
Snažíme se hrát ze
života
Rozhovor se souborem
V.A.D. Kladno a Janem Červeným, duší a principálem (a také zubařem Svatoplukem
Novákem ze hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka)
Jak vás ve vašem věku
napadlo udělat hru z prostředí domova důchodců?
Honza: Napadlo to mně. Docházel
jsem za babičkou a napadlo mě to celkem logicky.
Mám 95letou tetu
v domově důchodců, je zamilovaná, má ráda ty stejné tvarohové buchty jako
vaše babička ve hře a mám pocit, že je to hodně i o ní, ale nikdy mě nenapadlo
to zdramatizovat. Jaké je vlastně pro vás hlavní téma hry?
Honza: Nemyslím, že by tam
mělo být nějaké hlavní a vedlejší téma. Je to prostě výsek života a v tom
je témat nekonečně. Je to o mládí, o stáří, o stárnutí, o všem.
Když jsem hru viděla
poprvé, byla jsem dlouho strašně napnutá, kam až zajdete při balancování na
hraně černého humoru a tématu. Věřila jsem, že to zvládnete, věřili jste si i
vy, že nepřestřelíte?
Honza: Já jsem věřil
stoprocentně, že nepřestřelíme, ale asi v tom není žádná objektivní
hranice.
Růženka: Já jsem si nebyla
jistá, trochu jsem se před premiérou bála, ale zase ne až tak, abych na ni ty
staré rodiče nepozvala. A byli spokojení.
Takže nemáte žádný
negativní ohlasy od babiček, nebo dědečků?
Milan: Zatím skoro všechny
pozitivní. Ale myslím, že hodně kritických je prvních dvacet minut, možná míň. U
jedné divačky se nám stalo, že nevydržela a po patnácti, dvaceti minutách, kdy
to jako vysmívání vypadá, odešla, protože už nebyla ochotna sledovat hru dál.
Přitom jsem přesvědčen, že kdyby vydržela do konce, tak by řekla “aha, ono to
fakt bylo upřímné“.
Tajně jsem
s napětím sledovala dvě dámy, které prvních dvacet minut nevěřícně
kroutily hlavami, ale vydržely a nakonec se velmi smály. Je ale fakt, že nebyla
přestávka a byly uprostřed řady.
Soubor (smích): Přestávky my
neděláme! Nikdy.
Dvě herečky celou
dobu hry leží v posteli, stalo se vám některé, že jste usnula?
Ema: Na zkoušce mockrát,
pak už mně nechali spát a hráli beze měJ.
Není to tak dávno, co
jste hráli komedii Píseček o různých přístupech k rodičovství, teď hrajete o
stáří, co bude dál?
Honza: To ještě není dané,
máme nějaké rozdělávky, ale snažíme se hrát ze života.
Dana
Radová